Týden po letnicích, tedy po seslání ducha svatého na Kristovy učedníky máme v neděli další důležitý svátek - Svátek svaté trojice. A je to vlastně celkem oříšek, protože pro mnohé je obtížné – co si pod tím vlastně představit.

O svaté trojici existuje celá teologická disciplína trinitologie a v této trinitologii panovala již v prvním tisíciletí rozepře, která vyvrcholila v roce 1054 velkým schizmatem a trvá až dodnes. Právě na problému svaté trojice se rozdělila západní a východní cirkev.  Pře byla o to, jestli Duch svatý vychází i ze syna a nebo jen z Otce. Východní církev trvala na původním dogmatu, že Duch svatý vychází pouze z otce. No ale do těchto detailů se nebudeme zatím více pouštět.

Ale co si pod trojjedinečností boží vlastně představit?

Evangelsita Jan nám říká: „Přímluvce pak, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“

Tím že Kristus, božská podstata, sestoupil na zem, musel se oddělit od Boha Otce, jinak by nemohl na zem setoupit. A tím vznikla božská dvojice – Otec a Syn.

Ale aby se toto vse mohlo dít, byla zapotřebí hybná síla, a tou hybnou silou je právě Duch svatý. Je to spojení toho nebeského s pozemským.

Ve svaté trojici je tak obsažená dynamika, která by v jedinečnosti nebyla možná. Ve svaté trojici je obsaženo to, že na počátku nebyl jen nějaký božský impuls, který od té doby nějak samovolně běží. Teorie o božském impulsu, který dál samočině pokračuje je velmi blízká zednářské ideologii, která se tím staví proti svaté trojici i proti samotnému Kristu. Naopak Svatá trojice je realizace božího záměru a touze k tomu, aby se Kristovo světlo šířilo mezi lidi.

A tak svátek svaté trojice je vlastně ten úplně nejdůležitější křesťanský svátek ze všech. Protože je o ukotvění člověka v láskyplnosti trvajícího božského záměru.