A přitom to není vůbec tak, že jedna strana by chtěla vraždit lidi nebo provádět etnické čistky a ta druhá by všechny lidi naopak hájila. Není to tak, že by jedna strana chtěla zkázu a ta druhá strana zachránit svět. Zachránit svět chtějí totiž strany obě a obě strany to ve své podstatě opravdu myslí dobře. Tím nemám na mysli různé lidi a skupiny v pozadí nebo i v popředí, kteří celou vyhrocenou situaci chtějí využít pro svůj vlastní prospěch. Myslím tím drtivou většinu lidí, kteří jsou na té či oné straně a přitom každá z těchto stran v rámci všeobecného dobra nenávidí a opovrhují stranou druhou.
Nemůže to přitom znamenat, že obě tyto strany mají pravdu, protože v mnohém jsou názory obou stran skutečně opačné. Může to sice naopak znamenat, že pravdu nemá ani jedna z nich, ale zas dílčí pravdy skutečně mohou být přítomné. Obě strany se zaštiťují svobodou, demokracií i láskou k bližnímu, a tedy podle toho těžko můžeme pravdu nalézt. A obě strany mají své pravdy podloženy velmi dobrou a robustní argumentací. A pokud někdo dlouhodobě v takové systému své pravdy existuje a je obklopen dalšími lidmi, kteří věří ve stejný hodnotový systém, tak při argumentačním střetu hájí svůj hodnotový systém stůj co stůj a to, že přistoupil na argumenty protivníka je spíše nemožné.
Pokud vycházíme z toho, že oběma stranám jde skutečně o dobro pro lidi i planetu kolem nás, tak právě rozdělenost obou táborů je příčina problému, proč skutečné dobro není možné realizovat. Rozdělená společnost, i když je tento termín velmi nadužíván a stal se tak spíš parodií sám sebe, je opravdu zásadní problém. A tím, že se oba tábory radikalizují a posilují se problém pouze zvětšuje.
Pokud chceme hledat skutečné řešení, tak potom je to hledání společného a vytváření mostů mezi oběma tábory. Pokud jim jde skutečně o dobrou věc, tak zákonitě musí dojít k porozumění, pokud se o něj budou obě strany snažit.
Oba tábory znevažují druhou stranu tím, že je zmanipulovaná. Jedna je zmanipulována ruskou rozvědkou a ta druhá naopak sorošovskými neziskovkami. Z tohoto pohledu je velmi těžké vyvodit nějaký výsledek. Je zřejmé, že jedna strana je skutečně zmanipulovaná více než ta druhá, ale která to je nelze zjistit argumentační přestřelkou, protože logické argumenty jsou na obou stranách. Nepomůže nám ani věda. Protože vědeckými poznatky a naopak vědeckými podvody a manipulacemi argumentují také obě strany.
Pokud tedy chceme hledat, kde je pravda, musíme do skutečné podstaty problému a odstranit z něj všechny možné nánosy zvyků, předpokladů a fixních představ. Ty sice mohou být zdravé, ale sejně tak mohou být pouze předsudkem. Je potřeba jít za hodnotou, která existuje sama o sobě a tím se dostáváme k podstatě bytí člověka samotného a existence okolí ve kterém se nacházíme, tedy naší planety Země a životu na ní.
Tento vytyčený cíl není vůbec malý. Dostáváme se do sféry filosofie, a víme, že kolik filosofů, tolik různých pohledů na svět. Jenže i ve filosofii existují průniky a milníky, ke kterým se lze vztahovat. A naším cílem není hledat a nalézt účel bytí.
Na čem se však shodnou můžeme je, že člověk nějaký účel svého bytí mít může. Není nutné tvrdit, že každý člověk účel svého bytí má, to už by bylo jisté omezení těch, kteří jsou přesvědčeni o své neúčelnosti. Účelnost bytí tedy není nutností, ale velmi důležitou možností, která definuje lidství jako takové. Lidství můžeme velmi obtížně definovat potřebou štěstí, společenskostí nebo blahobytem. Ale uvědomění si vlastního bytí a uvažování o jeho smyslu a účelu je vlastnost, která člověka definuje.
Nedílnou součástí lidského bytí je nejistota účelu a smyslu bytí. Mnoho lidí samozřejmě účel svého bytí nalezlo a nebo se alespoň domnívají, že ho nalezlo. Ale protože lidstvo se vyvíjí a nikdy nemůžeme říct, že jsme na konci vývoje a že již každý člověk účel svého bytí nalezl, tak nejistotu účelu bytí nemůžeme od možnosti účelu bytí a tím i od podstaty lidské existence oddělit.
A pokud vezmeme tyto dvě základní kvality popisující podstatu lidské existence, pak se zcela logicky dostáváme do významu společnosti pro člověka. Pokud je společnost skutečně vyspělá a jde ji o blaho každého jednotlivce, tak její zásadní funkcí je umožnit člověku, aby ve svém životě mohl realizovat účel svého bytí.
K tomu člověk potřebuje několik nejdůležitějších věcí:
1. svobodu
2. zajištění existenčních potřeb
3. bezpečné prostředí
4. podporu a přístup ke vzdělání a znalostem
5. možnost existovat a realizovat se svým vlastním způsobem
Naše společnost je ve fázi, kdy tyto podmínky zajistit může a v historii, kterou naši dějepisci popisují, takových období mnoho nebylo.
Než se dostaneme podrobnému rozboru těchto bodů a toho, co z nich vyplývá je důležité se zaměřit i na druhou stranu tohoto problému a to na naší planetu a životu na ní. Problém přírody a naší planety se veřejně zjednodušuje na problematiku CO2, ve které obě strany argumentují vědeckými výzkumy a jejich věrohodností či nedůvěryhodností což nelze jednoduše rozhodnout a na tomto poli jsme opět spíše na bojišti. Ale příroda není jen o uhlíkové stopě a ani ji nemůžeme redukovat na pojem „životní prostředí“. Příroda existuje sama o sobě a jakékoli zásahy, které jako lidstvo děláme, ji může nenávratně poškodit. Rovnováha v přírodě byla velmi jemně budována miliony let a její likvidace není o tom, že mi sami si zhoršujeme životní prostředí. Je o tom, že ubližujeme živým bytostem, s nimiž sdílíme společný prostor.
Ale nyní již zpět k nám lidem, a tedy k člověku jako takovému.
1. svoboda člověka
Svoboda je velmi široký pojem. Lidé ji vnímají často jako možnost pohybu a cestování. Pro naše účely nám však stačí užší význam, a tedy svobodu v tom, aby člověk mohl realizovat účel svého bytí. A zde již vzniká první střet s hodnotovým naladěním společnosti. Společnost může od jednotlivce vyžadovat participaci na společenském zřízení. V současné době je to podílení se na společných výdajích daného společenství formou placení daní státu. A míru tohoto placení řeší pravolevá stranická politika což není předmětem našeho zkoumání a nebudeme se tím dále zabývat. Ale to co by společnost dělat neměla je omezovat svobodu realizace účelu bytí jednotlivce a ani by mu neměla vnucovat smysl a způsob jeho existence, pokud on sám neomezuje existenci někoho jiného, na kterémžto morálním imperativu se myslím shodne skutečně drtivá většina lidí.
Tato svoboda znamená, že člověk může existovat takovým způsobem, jaký si sám zvolí. I když se jakákoliv sociální skupina rozhodne, že chce existovat nějakým způsobem a myslí si, že pro to má velmi dobré důvody, nemůže to vynucovat od ostatních ať už jakýmkoliv nátlakem nebo perzekucí. Pokud taková sociální skupina má výraznou moc a vynucuje na ostatních, aby se podřizovali její vůli, pak se jedná o fašismus. Přestože fašismus si mnoho lidí spojuje s německým nacionalismem, fašismus sám nemusí být vůbec národnostní či etnický. Je to vynucování si nějakých svých vlastních pravidel jednou sociální skupinou vůči ostatním silou.
To přitom vůbec neznamená, že daná sociální skupina nemá pravdu. Klidně jí mít může a nemusí. Ale pokud se jedná o vyspělou společnost, tak nemůže nutit lidi podřizovat se jejich vůli a omezovat tím svobodu v realizaci svého bytí.
V tomto ohledu víme co se dělo během kovidové doby, ale to není jediný případ. Svoboda realizace účelu svého bytí znamená, že člověk rozhoduje i o svém zdravotním stavu a o tom jak je s ním nakládáno. Lidé například ani teď nemají možnost rozhodovat o zdraví svých dětí, i když mají velmi vážné důvody nevěřit tomu, co po nich vyžadují státní úřady. Ano, mohou se mýlit. Ale mohou se mýlit i státní úředníci, což se v minulosti mnohokrát dělo.
2. zajištění existenčních potřeb
