Společnost je rozpolcená tak jako je rozpolcený moderní člověk. Proto pojďme k člověku, k jeho jádru, duši, podstatě.

Pro zdraví společnosti je podmínkou zdraví člověka. Je současný člověk zdravý? A co vůbec znamená zdraví?

Ve společnosti existuje jistá teze, v moderní mluvě narativ, že národy způsobují zlo. Že všechny války, mrzačení, masové vyvražďování lidí mezi sebou je způsobené tím, že národy vůbec existují. A tak nejen že jsou nepotřebné a přežité, ale jsou dokonce nežádoucí. A pokud někdo používá slova jako národ, národní, pronárodní, tak je v podstatě nácek a je nanejvíš správné a morální takovým člověkem opovrhovat.

Tato teze je podepřena dějinami 20. století – v obou světových válkách válčily proti sobě národy, jeden národ se snažil vyvražďovat národy jiné a ještě před pár lety se vyvražďovaly národy dříve obývající společný stát Jugoslávii. A toto zní velmi logicky a lze s tím jen obtížně nesouhlasit.

K čemu vlastně národy jsou? V moderní době, kdy se stírají rozdíly mezi lidmi, vždyť všem nám jde přece o lidství, dobro, lidé všech barev pleti a jazyků jsou si přece rovni? Proč mluvit s Němcem, Francouzem, Angličanem? Proč raději nemluvit s člověkem, člověkem a jiným člověkem?

Ale abychom nad národy mávly rukou a vyslaly je na skládku dějin jako další nepotřebné haraburdí, podívejme se na to, co je vlastně na národech to špatné. Kde je podstata problému? Není možné argumentovat tak, že národy tady zkrátka byly tisíce let a bez nich se neobejdeme. Nemůžeme na něčem lpět jen pro to, že jsme si na to zvykli a bojíme se změn. Podstata života jako takového je změna. Přináší nám vůbec existence národa něco jiného než nenávist k národům jiným a válečný potenciál? V daleké zářné budoucnosti národy pravděpodobně existovat nebudou. Proč tedy k tomu nepokročit již nyní?

Národ je nebezpečný jako jakýkoliv dav. Současný běžný evropský člověk, jako individuum, by nikdy nešel do sousedního domu se samopalem vystřílet všechny jeho obyvatele. A přitom přesně k takovým věcem docházelo jak za druhé světové války, tak v Jugoslávii. Pokud se člověk stane součástí davu, tak morální hodnoty berou za své. Kdokoliv se takovému davu postaví je označen za nenáviděného nepřítele davových idejí a je naprosto v pořádku ho eliminovat. Běžný průměrný Němec jako individuum by nešel zavraždit svého souseda. Ale běžný průměrný Němec za druhé světové války svého souseda klidně bez mrknutí oka zavraždil, pokud byl tento označen jako nepřítel německého davu. A jedno, jestli to byl Žid, bolševik, Cikán, nebo nakonec i Slovan. Většina Němců této davové psychóze podlehla, ale ne všichni. Nejde nám však nyní o to, kolik procent nepodlehlo. Ale co je to, co člověku umožní, že nepodlehne?

Pro někoho to možná bude znít překvapivě, ale není to inteligence ani rozum. Stoupenci Hitlera se stávali lidé veskrze inteligentní a rozumní. Hitler dokázal strhnout na svou stranu německé vyšší vrstvy a inteligenci. Inteligentní lidi jsou totiž velmi náchylní k nevědomým obsahům. Inteligentní lidé si totiž myslí, že jsou tak chytří, že je nikdo nedokáže přelstít a manipulovat. Jenže to byli právě ti, kteří zaníceně hajlovali o sto šest. Je to stejné, jako si vysoce inteligentního byznysmana dokáže kolem prstu omotat vychytralá žena. Takových je kolem nás spousta. Jenže davové působení je ještě mnohem silnější, pokud správně rozechvívá nevědomé obsahy. A pocit nadřazenosti a výjimečnosti je zrovna něco, co inteligentním lidem lichotí a pokud se to navíc dotkne nějaké jejich potlačené méněcennosti, pak to jsou velmi oddaní davoví stoupenci.

To současné neznamená, že takovým davovým psychozám nepodléhají střední a nižší vrstvy. Proti davovosti nebrání totiž ani selský rozum. Selský rozum si dokáže spočítat 1 + 1, ale i pro ty měl Hitler velmi dobrou nabídku. Protože nepřítel okrádal dělnickou vrstvu a tak je potřeba nepřítele zlikvidovat, aby se všem vedlo dobře. Vlastně byl Hitler skutečně téměř neodolatelný. Kdo mu tedy odolal?

Odolali mu pouze ti nejzdravější. A to nejzdravější ve smyslu duševního zdraví. To co zamezí podlehnutí davovosti je zdravá individualita. Duševně vyspělý člověk, se kterým nemávají jeho skrytí démoni, není chodícím neštěstím, má zdravé nepřebujelé sebevědomí. Člověk, který je celkově harmonický. A přitom to vůbec neznamená, že lidé, kteří nepodléhají davovým šílenství si jsou vzájemně podobní. Naopak. Individualita je založená na skutečně rozvinuté vlastní identitě, což ve společnosti znamená jinakost. A tato jinakost je právě opakem davovosti a stádnosti. Davovost je založená právě na jednolitosti a neodlišovanosti. Pro dav je nejlepší, když všichni nosí stejné mundůry, mají nejlépe stejné účesy a nejvíc si užívají, když mohou společně hajlovat.

Zdravá integrovaná individualita je tedy jednak tím, co může zabránit davovému šílenství, ale je to i lakmusový papírek či ukazatel toho, co se dá ve společnosti považovat za zhoubné stádní chování a co je naopak chování duševně odolných jedinců. Problém národů totiž není národ sám o sobě. Problém je v davovém chování, ke kterému může být národ strhnut, ale k davovému chování může být stejně tak strhnuta i jiná sociálně identifikovatelná skupina. A pokud se díváme na davové chování v Evropě a v našem českém prostředí, tak národy se v současné době davově nechovají.

Davové chování se pozná podle toho, že účastníci davu mají velmi shodné názory na celkovou situaci kolem nich. Jsou ve své podstatě velmi dobře synchronizovaní. Nenacházíme tam individuálnost. Zároveň je pro dav také velmi jednoznačně vykreslen nepřítel davu o kterém se nepochybuje. Dav totiž musí mít společný náboj a tím nábojem je nenávist. A tuto nenávist dav pociťuje jako něco samozřejmého, jako něco, co přináší dobro celé společnosti.