V letošním roce se do popředí společenského zájmu výrazně dostává německá otázka. Na jaře se v Brně chystá sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu a liberecký biskup Stanislav Přibyl (neplést si s jeho jmenovníkem, knězem z pražského Karlova) vydal pastýřský list, ve kterém vyhlašuje rok 2026 rokem smíření, a současně popisuje odsun Němců jako naší hnisající ránu, které je potřeba se dotknout. Souběh těchto dvou aktivit rozhodně není náhodný a nepřichází z čista jasna. Otevírání německé otázky je proces, který byl nastartován již v devadesátých letech po listopadovém předání moci. A nitky lobbyngu revize Benešových dekretů prorůstaly do nejvyšší politiky České republiky. Můžeme zmínit například Karla Schwarzenberga nebo Havlova poradce Jiřího Peheho. A Petr Fiala je znám svým blízkým vztahem s Berndem Posseltem. Havlistické kruhy, které postupně prorostly do TOP09 a současné ODS ve své podstatě systematicky pracují pro revizi Benešových dekretů přes 30 let. A v neposlední řadě důležitý symbolický krok směrem k Německu udělal i prezident Pavel zapůjčením českého korunovačního kříže, tedy našeho nejdůležitějšího státnicekého předmětu, do Drážďan na podřadnou a nedůstojnou výtvarnou výstavu.

Citlivá struna, na kterou se hraje, je naše národní vinna. Jako český národ máme této vinně ustoupit a omluvit se národu německému s tím, že máme sudetským Němcům navrátit jejich zabavené majetky. Jenže ona je skutečně pravda, že se český národ provinil a v tom má liberecký biskup pravdu. Na českém národu skutečně lpí vina za brutalitu a násilí páchané na jednotlivých lidech. Byli to lidi, kteří se na českém území narodily a jejich rodiny zde žili po staletí. Český národ skutečně způsobil bolest sudetským Němcům při jejich odsunu a nelze to přejít jen tím: „Co Němci udělali nám tak my jim můžeme udělat také“. Judaistické oko za oko nemá s naší křesťanskou kulturou nic společného.

To však neznamená, že máme revidovat Benešovy dekrety a snažit se tím tak usmiřovat s Němci. Samotným odsunem Němců jsme si naší národní karmu nezhoršili, došlo alespoň k částečnému vyrovnání energií, které do současnosti úplně vyrovnané stále nejsou, protože Německo nám nezaplatilo válečné reparace. S Němci náš národ vždy musel spolupracovat, ale vždy se před nimi musel mít na pozoru. Česko-Německé vztahy stály již za zavražděním svatého Václava a svým způsobem i za husitskými válkami, jejichž následkem byl značný úbytek českého obyvatelstva, což mělo za následek postupný nárůst německého obyvatelstva v pohraničí. Po devastující druhé světové válce, jejímž jedním z cílů byla likvidace slovanského obyvatelstva, udělal Československý stát to nejlepší, co mohl pro svou vlastní ochranu udělat, a to odsunout Němce za své hranice. A nejen pro ochranu vlastní, ale pro ochranu celého slovanského světa. Česká republika je ve své podstatě předsunutá bašta, která chrání slovanský svět před agresivním a výbojným anglosaským západem. Sice je s nimi potřeba vyjednávat, ale nelze jim ustupovat. Nemáme tedy zodpovědnost pouze za svůj národ ale i za slovanskou kulturu jako takovou.

Při odsunu Němců se však děla zvěrstva, která nemůžeme mávnutím ruky smazat. V naší národní paměti to zůstává a toto naše provinění je právě tím slabým místem, přes které se Landsmanšaft a jeho čeští poskoci snaží opět prolomit hradby našich státních hranic. A to, jak se s tím vypořádat, je na jednu stranu těžké, ale ve své podstatě velmi prosté. Tím lékem je odpuštění. Přiznejme si to, že náš národ při odsunu skutečně jednal hrubě. Nevykrucujme se nějakou odplatou. Zkrátka přiznejme si, že jsme se provinili, a toto provinění si odpusťme. Požádejme o odpuštění tak jako i my sami odpouštíme našim viníkům. Smiřme se především sami se sebou a současně se hrdě postavme za to, že území našeho státu je územím našeho českého národa již po tisíc let a s Němci, za našimi státními hranicemi, se budeme snažit udržovat mírové vztahy jak jen to bude možné.

Pro stanici Hvězda, Václav Hrabák