Nic takového zde nemáme již minimálně od 17. století. A jako národ na to nejsme vůbec zvyklí.
Za Rakouska Uherska jsme se o řízení státu nemuseli starat vůbec. Až od poloviny 19. století se náš národ začal probouzet a mírně emancipovat, protože v rámci globálního řízení byly tyto tendence podporovány. Feudální systém se začal postupně drolit a měl být vystřídán systémem založeným na finančních skupinách. A této transformaci stály v cestě silné mocenské bloky, tedy například i Rakousko-Uhersko. Proto bylo potřeba Rakousko-Uhersko rozdelit na malé celky, které budou mít vlastní řízení, které bude zároveň snadno ovladatelné.
A proto bylo projektově skonstruováno Československo. Nebyl to útvar, který by vznikl přirozeně ze zdola. Zájem na jeho vzniku byl zvnějšku a to byl také důvod, proč byla vláda nad Československem předána v Americe do rukou skupinky zednářů. Řada z nich samozřejmě neměla tušení, že slouží cizím zájmům. Každého totiž potěší, když je do jeho rukou svěřena moc a on sám si samozřejmě myslí, že je to to nejlepší, co se mohlo stát. Úplně stejný scénář byl použit při řízeném převratu v roce 1989. Moc nad zemí byla vložena do rukou také intelektuála, kterému byl předem cíleně vytvořen morální kredit. Lidé, kteří tento záměr prohlédli byli cíleně upozaďováni či likvidováni. To se stalo osudným pravděpodobně i Štefánikovi.
Během následujících 20 let se však český národ začínal pomalu probouzet a je možné, že kdyby řízení nad státem nepřevzalo Německo, tak by po nějaké době ke vzniku skutečné české státnosti začalo docházet. Jenže k ničemu takovému dojít nemělo a i vzedmutí českého národa při mobilizaci v roce 1938 bylo úspěšně potlačeno. Mobilizace ....
Po válce v Československu převzala moc jiná vlivová skupina, která měla podporu v Sovětském svazu. A opět se český národ nechal bez většího odporu řídit zvnějšku. Jenže to se opět nelíbilo klanově-korporátním skupinám ze západu. Protože Československo mělo velmi dobrý zdrojový a technologický potenciál a fungovalo si příliš samostatně. A opakovala se tak situace z období před rozpadem Rakousko-Uherska. Západní zahraniční rozvědky začly vytvářet svůj vlastní okruh dizidentské elity, který byl připravován k převzetí moci. Jedním z jejich projektů byla charta 77. Mnoho disidentů samozřejmě bylo autentických a o chystané službě klanově-korporátním neměli tušení. A mnoho z nich také bylo po převratu v roce 89 rozčarováno. Jedna z největších osobností odporu – Karel Kryl, byl z okruhu lidí, kteří se měli ujmout řízení státu eliminován. Proto se také začal vyjadřovat značně kriticky vůči nastupující vládnoucí klace. Jenže v tomto období euforie byl jeho hlas slyšet velmi málo a krátce na to také umírá.
Jeden z dalších, kdo byl vychováván pro řízení státu po řízeném převratu byl Václav Klaus. Po nějakou dobu fungoval velmi dobře podle zadání západních páníčků. Nastartoval transformaci převedení naší národní infrastruktury do cizích rukou. Začal si však vytvářet vlastní oligarchické vlivové pozadí a to se postupně klanově-korporátním západním strukturám přestávalo líbit. Proto bylo v roce 1997 přistoupeno k sarajevskému atentátu. Jenže Klausovo mocenské pozadí již mělo celkem velkou stabilitu a proto tento útok přestál. Ještě se mu podařilo v roce 1998 udržet u moci český oligarchický systém opoziční smlouvou.
